Čestmír Strakatý: David Koller

„Říkal jsem si, že jestli mám těch deset let, tak bych to měl trochu rozjet,“ vzpomíná David Koller na dobu, kdy jako patnáctiletý slyšel, že se kvůli vrozené srdeční vadě možná nedožije pětadvaceti. Dnes s odstupem říká: „Užil jsem si to a pak jsem musel zase brzdit.“ Za sebou má desítky let na pódiu, euforii devadesátých let, hraní před Rolling Stones i dlouhou historii s Lucií. Když se jejich cesty rozešly, vnímal odchod z kapely jako osvobození. „Chcete někam pokračovat a vidíte, že ta kapela má jiné priority a vy chcete taky něco jiného, tak prostě odejdete,“ říká. Některé staré písně pro něj přitom zůstávají aktuální. Když při koncertu v Bardejově uviděl poblíž radnice velkou ruskou vlajku, rozhodli se zahrát Oheň. „Mrazilo mě z toho,“ popisuje. Politické písně už dnes do vlastní tvorby příliš tahat nechce - lidé podle něj přicházejí na koncert také proto, aby se bavili a deset skladeb o současném dění by je poslalo domů „jak zmlácené“. Potřebu veřejně se ozvat ale neztratil. Před volbami podle něj člověk může podpořit lidi, kterým věří a kdo se do veřejného dění vůbec nezapojuje, nemůže se pak divit tomu, co se stane. „Nějaký odboj je potřeba,“ říká a v souvislosti s děním kolem veřejnoprávních médií mluví dokonce o jejich „znásilnění“. Divokost minulých dekád přitom nepopisuje jen romanticky. Vzpomíná na večer, kdy se po koncertu a alkoholu pokoušel dostat do vedlejšího hotelového pokoje přes římsu a následná rvačka skončila zraněními. Proměnil se i jeho vztah k vlastním textům. Dnes už je prakticky nepíše a část těch starých hodnotí podstatně kritičtěji než dřív. „Některé texty by se nedaly dneska ani prezentovat,“ říká o tvorbě z dob Lucie. Nechce je označit přímo za mačistické, spíš za „hodně klučičí“. U písně Vona říká jó připouští, že se dnes pohybuje na hraně toho, co je ve veřejném prostoru ještě použitelné. „Bylo to myšlené jako vtip, ale dneska už to možná takový fór není,“ říká. Na nové tvorbě ho naopak přitahují texty žen. Baví ho podle jeho slov jejich jiná citovost a možnost podívat se na svět holčičíma očima. Přesto ani po desítkách let hudbu neopouští. Roky hraje se synem Adamem, vrací se k Jasné Páce a dál vydává nové věci. Únava ale přichází - když během jediného týdne odehrál pět koncertů, na tom posledním si podle svých slov říkal: „Co tady děláme? Proč to ještě dělám?“ Zároveň odmítá představu, že by budoucnost hudby měla patřit dokonale vyrobeným kopiím. Umělá inteligence ho provokuje právě tím, že podle něj skládá dohromady už existující nápady. Proč pro něj byl odchod z Lucie osvobozující? Kdy poznal, že musí kvůli alkoholu zabrzdit? Proč už nechce psát vlastní texty a co mu dnes vadí na některých těch starých? Kdy podle něj nastává čas na občanský „odboj“? A proč ho představa hudby vytvářené umělou inteligencí tolik dráždí? Poslechněte si celý rozhovor s Davidem Kollerem.